Lakomec

Období I.

Česká a světová literatura do konce 18. století

Molière (Jean-Baptiste Poquelin)

Klasicismus · 17. stol. Komedie · Drama

O autorovi

Molière (1622–1673), vl. jménem Jean-Baptiste Poquelin; francouzský spisovatel, herec a jeden z nejslavnějších dramatiků všech dob. Považován za zakladatele moderní francouzské komedie. Narozen jako syn měšťana → proti vůli rodiny se stal komediantem a hercem → založil vlastní divadelní společnost (satirické komedie a frašky) + spolupráce s hudebním skladatelem Jeanem-Baptistem Lullym → odvážná kritika a zesměšňování společenských poměrů (pokrytectví a snobská morálka šlechty a církve) → časté spory s královským dvorem → zemřel r. 1673 krátce po představení své hry Zdravý nemocný, během něhož zkolaboval. Proslavil se zejména mezi chudinou.

Literární směr & kontext

Klasicismus – premiéra r. 1668 v pařížském divadle Palais-Royal; vrcholné období autorovy tvorby. Klasicismus vznikl ve Francii jako reakce na přehnaně zdobné baroko – návrat ke starověkým vzorům, střízlivost, jasný řád. Za vlády Ludvíka XIV. (1643–1715). Molière satirizoval soudobé společenské nešvary – pokrytectví šlechty, maloměšťáctví.

Autoři stejné doby

Jean de la Fontaine (Povídky) · Jean Racine (Alexander Veliký) · Pierre Corneille (Cid) · John Milton (Ztracený ráj) · Pedro Calderón de la Barca (Velké divadlo světa) · Jan Ámos Komenský (Labyrint světa a ráj srdce, Orbis Pictus)

Vlivy na dílo

Měšťanská rodina (znalost měšťanského prostředí a nechuť k tomuto stylu života). Titus Plautus – Komedie o hrnci (přímá antická předloha). Na další tvorbu: italská commedia dell'arte (divadelní žánr založený na improvizaci; rozkvět v Itálii v období baroka); měšťanský původ.

Další díla autora

Tartuffe (1664, veršovaná; terčem církev i měšťanstvo; zakázána až do r. 1669) · Misantrop (1666, veršovaná) · Chudák manžel (1668, veršovaná) · Směšné preciózky (1659; satira aristokracie uzavřené ve svém světě) · Don Juan aneb Kamenná hostina (1665; terčem církev; dlouho zakázána) · Zdravý nemocný (1673; poslední dílo; postava měšťana-sobeckého hypochondra) · Měšťák šlechticem (1670) · Létající doktor (1645; fraška, prvotina) · Žárlivý Petřík (1650; fraška) · Zamilovaný doktor (1658; fraška, úspěch u král. dvora) · Protivové (1661; komedie s prvky baletu) · Sňatek z donucení (1664) · Pán z Prasečkova (1669) · Psyché (1671; inspirace mytologií)

Literární druh & žánr

Drama – klasická komedie (5 dějství). Próza. Dodržuje klasicistní trojjednotu (místo, čas, děj). Dodnes se Lakomec objevuje v divadelních inscenacích po celém světě.

Kompozice

Hra rozdělena na 5 dějství. Děj na sebe časově navazuje – chronologický postup vyprávění.

Časoprostor

Paříž, převážně Harpagonův dům. Děj se odehrává během jediného dne v roce 1670 (2. pol. 17. stol.).

Vypravěč

Dramatická forma – bez epického vypravěče, vše sdělováno dialogem a monologem postav (slavný Harpagonův monolog o ukradené kazetě).

Postavy

Postava	Charakteristika
Harpagon	60letý vdovec; necitelný a lakomý lichvář; ztráta peněz je pro něj tragédií – chová se hystericky; i přes šťastný konec svoje chování nemění (nepřijde mu divné) – chová se hystericky; tragikomická postava; své chování nemění ani na konci
Kleantes (Kleant)	Harpagonův syn; pravý opak otce; miluje chudou Marianu; musí si půjčovat, otec mu nic nedá
Mariana	Krásná, ale chudá dívka; stará se o nemocnou matku; doopravdy (ne kvůli penězům) miluje Kleanta
Eliška (Elisa)	Harpagonova dcera; miluje Valéra; otec ji chce provdat za starého šlechtice Anselma
Valér	Harpagonův sluha; miluje Elišku; ve skutečnosti šlechtic – syn Anselma
Čipera (Štika)	Věrný Kleantův sluha; ukradne Harpagonovi truhlu s penězi v dobrém úmyslu
Anselm	Starší, štědrý a dobrosrdečný šlechtic; má si vzít Elišku; je otcem Valéra i Mariany
Frosina	Dohazovačka
Jakub	Harpagonův kuchař a kočí
Panna Klaudýnka	Harpagonova služka

Děj

Harpagon omezuje děti a manipuluje s jejich životy pro vlastní zisk. Syn Kleantes si musí půjčovat, protože otec mu nic nedává. Kleantes se zamiluje do chudé Mariany – chce otce požádat o svolení ke svatbě, ale Harpagon ji chce pro sebe a Kleanta plánuje oženit s bohatou vdovou. Dceru Elišku chce provdat za starého šlechtice Anselma, ona ale miluje Valéra. Kleantův sluha Čipera objeví ukrytou truhlu s penězi a schová ji pro dobro svého pána. Harpagon ji nemůže najít, propadá šílenství a všechny kolem podezírá. Dozví se i o zasnoubení Elišky s Valérem a chce ho nechat pověsit. Výměnou za vrácení truhly se nakonec vzdává Mariany. Valér prozradí svůj šlechtický původ a ukáže se, že on i Mariana jsou dětmi Anselma. Když Harpagon zjistí, že ho obě svatby nebudou nic stát – vše zaplatí Anselm včetně věna – schvaluje je. Kleantes se žení s Marianou, Eliška se vdává za Valéra.

Téma díla

Zdůraznění rizik spojených s penězi – deformují charakter, ničí rodinné vztahy a citové vazby. Zesměšnění a kritika maloměšťáctví – povýšené, zvráceně a bezohledné chování šlechty a měšťanů.

Motivy

penízechamtivostmamonbohatstvíláskavypočítavostintrikyrodinné vztahy

Jazykové prostředky

Zastaralý, knižní jazyk – zastaralé tvary sloves v infinitivu (svěřiti, zadávati, věřiti), hovorové výrazy (všecko), zdrobněliny (penízky), citově zabarvené výrazy (drahouškové), básnické výrazy (tuze, leč), idiomy (jsem pod drnem = jsem mrtvý). Emotivní jazyk hlavně v řeči Harpagona. Figury: inverze („…než v lásce své dále se odvážím…"). Tropy: personifikace („nebesa učinila pánem", „láska má nechce poslouchati"), metafory (vír mladosti = divokost mládí), hyperbola („Bez vás nemohu žít!"). Dialogy ve formě divadelních replik, částečně monology. Komediální zápletky a úsměvná nedorozumění.

Zasazení do kontextu díla

Premiéra r. 1668 v divadle Palais-Royal v Paříži. Inspirováno latinskou komedií Tita Plauta – Komedie o hrnci. Hra byla přelomová neobvykle ostrou kritikou – většina autorů si to kvůli přísné cenzuře nedovolovala. Jméno Harpagon (lat. harpago = loupit) se ve francouzštině dodnes používá jako označení pro nezvykle chamtivého člověka. Dílo se dodnes objevuje v divadelních inscenacích po celém světě. Zfilmováno: fr. komedie (1980, Louis de Funès), komedie (1990, Christopher Lee), česká TV inscenace (2002, Viktor Preiss, J. Bohdalová). Překlady do češtiny: Erich Adolf Saudek, Jaroslav Vrchlický.

Společensko-historický kontext

Třicetiletá válka – nábožensko-politický konflikt evropských velmocí (1618–1648); vestfálský mír = konec války (1648). Ve Francii vládne Ludvík XIV. (1643–1715). Většinová společnost stále chudá a nevzdělaná; silný vliv dogmatické církve; feudální společnost ustupuje (na většině míst cca 1492–1789). Následkem třicetileté války až o 50 % méně mužů.

Kontext světové literatury

V literatuře probíhá klasicismus zatím zejména ve Francii: Jean de la Fontaine (Povídky), Jean Racine (Alexander Veliký), Pierre Corneille (Cid). Ve zbytku Evropy ještě barokní literatura: Anglie – John Milton (Ztracený ráj), Španělsko – Pedro Calderón de la Barca (Velké divadlo světa). V Čechách: Jan Ámos Komenský (Labyrint světa a ráj srdce, Orbis Pictus).

Kontext dalších druhů umění

V umění stále dominuje baroko; klasicismus se v jiných druzích umění ještě příliš neprojevuje. HUDBA: baroko – Jean-Baptiste Lully; klasicismus až v 1. pol. 18. stol. MALBA: baroko – nizozemský zlatý věk (Rembrandt van Rijn); ve Francii již klasicismus (Nicolas Poussin). FILOZOFIE: racionalista René Descartes. SOCHAŘSTVÍ: baroko – Gian Lorenzo Bernini. ARCHITEKTURA: baroko – Francesco Borromini. Vznikají základy moderní filozofie a vědy.

Dobové vnímání & kritika

Dílem Molière navázal na předchozí úspěchy (Tartuffe aj.) a ještě zvýšil svou popularitu. Oblíbené zejména u chudiny; některá Molièrova představení navštěvoval i Ludvík XIV. Odborná kritika (ze zámožnějších vrstev) dílo vnímala jako velmi provokativní. Téma vlivu peněz na vztahy je zcela nadčasové; zpracování je dnes naopak poměrně zastaralé.

Srovnání s jiným dílem

Titus Plautus – Komedie o hrnci: antická předloha, taktéž hra o hamižnosti. Ostatní Molièrovy hry sdílejí společnou ideu – kritiku a zesměšňování šlechty a měšťanstva.

Ukázka z díla

Ach, peníze, penízky, vy moji zlatí drahouškové! Vzali mi vás! Pro mne je všemu konec! Nemám už, co bych na tomto světě pohledával! Bez vás nemohu žít! To je hotová věc, prostě nemohu! Umírám, jsem nebožtík, jsem pod drnem.

…

KLEANT: Těší mne, že tě, sestro, o samotě nalézám, tuze rád bych s tebou mluvil, chci ti svěřiti tajemství.
ELISA: Ráda tě vyslechnu, bratře. Co mi chceš povědít?
KLEANT: Mnoho věcí v jediném slovu, sestro! Miluju!
ELISA: Ty miluješ?
KLEANT: Ano, já miluju. Leč, než v lásce své dále se odvážím, vím, že závisím od otce, a že jméno syna mne jeho vůli podřizuje, že nemáme zadávati slovo své bez souhlasu rodičů svých, které nebesa učinila pánem citů a touhy naší, jimiž jen dle návodu rodičů smíme disponovati; (…) a že vír mladosti strhuje nás velmi často v nebezpečné propasti. Povídám ti to, sestro, všecko sám, bych ti uspořil práci, opakovati mi totéž, nebo láska má nechce ničeho poslouchati, a já prosím, bys mi nedělala výčitek.