Skupinka obyvatel města Rouen opouští domovy kvůli pruské invazi. V dostavníku cestují spolu lidé z vyšších kruhů, jeptišky a prostitutka Alžběta Roussetová zvaná Kulička. Aristokraté a měšťané jsou namyšlení a plní předsudků – ale v jednu chvíli pocítí hlad. Kulička jako jediná veze jídlo a se všemi se ochotně rozdělí; i povýšené manželky ji pak přijmou mezi sebe. V hostinci ve vsi Tôtes je pruský důstojník odmítá pustit dál – dá jim povolení, až když dostane Kuličku. Ta i ostatní ho hrdě odmítají, ale cestující na ni začnou vyvíjet tlak. Kulička podlehne a důstojníkovi se vydá. Druhý den má dostavník povolení odjet – ale ostatní se Kuličce vyhýbají, jejím činem opovrhují a při obědě jí nikdo nenabídne ani sousto.

Nikdo se na ni nepodíval, nikdo si na ni ani nevzpomněl. Cítila, jak je bezmocná proti opovržení těch počestných hňupů, kteří ji napřed obětovali a pak odhodili jako nějakou nečistou věc, z níž už nekyne žádný užitek. Tu si připomněla, jak jí hltavě spolykali celý košík, plný dobrot, vzpomněla si na dvě pečená kuřátka, obalená lesklým rosolem, na paštiku, hrušky, čtyři láhve bordeauxského vína; a najednou v ní zuřivost opadla, jako když praskne příliš napjatá struna; ucítila, že má na krajíčku pláč. Ze všech sil se snažila přemoci, bránila se tomu, polykala slzy jako dítě, ale slzy se jí tlačily do očí stále víc a víc, zableskly se v koutku víček, zanedlouho jí skanuly z očí dvě veliké kapky a stékaly pomalu po tvářích dolů. Za nimi se už rychleji vyronily další, jako když voda prosakuje ze skály, a začaly pravidelně dopadat na vystouplou křivku jejích kyprých prsou. Seděla stále zpříma, s pohledem upřeným před sebe, tváří nepohnutou a bledou, a doufala, že ji nikdo neuvidí.

Ale hraběnka si jí všimla a šťouchla nepozorovaně do svého muže. Ten jen pokrčil rameny, jako by chtěl říci: „Inu, já za to přece nemohu!" Paní Loiseauová se pod vousy vítězoslavně usmála a zašeptala: „To pláče hanbou." …

„Jak vám říkám, milostivá paní, vždyť tihle lidé neumějí nic jiného než brambory a vepřové anebo vepřové a brambory. A nemyslete si, že jsou čistotní. To teda nejsou! Nadělají, s vodpuštěním, všude. A kdybyste je viděla, jak celé hodiny a celé dny execírujou! Jsou vám všichni pohromadě tamhle na poli - a pochodem v chod, a čelem vzad, a tady zatočit, a tamhle zatočit, a pořád dokola. – Kdybych při tom alespoň pracovali na poli anebo si tam u nich doma spravili silnice! – Ale to oni ne, říkám vám, milostpaní, tihle vojáci nejsou vůbec nikomu k užitku. (…) Nemám pravdu? Není to hanba, zabíjet lidi, ať už jsou to Prušáci nebo Angličané, Poláci nebo Francouzi?"