Viktor Frankenstein po smrti matky opouští rodnou Ženevu a vydává se na univerzitu do německého Ingolstadtu. Zde se rozhodne vytvořit něco výjimečného – podaří se mu zkonstruovat obří monstrum podobné člověku s extrémní silou. Záhy se ho poleká a uteče. Utrpí celkový otřes (musí se o něj starat přítel Clerval). Z dopisu od manželky Alžběty se dozvídá, že jeho bratr Vilém byl zavražděn. Zjišťuje, že služebná byla odsouzena a popravena nespravedlivě, neboť čin vykonal jeho vynález – lidské monstrum.

Viktor se vydá netvora hledat. Když ho nalezne, netvor mu sděluje, že trpěl samotou, a když se s ním nikdo nechtěl přátelit, zabil ze zoufalství Viktorova bratra. Domlouvají se, že mu Viktor sestrojí družku. Viktor slib nedodrží – nedokončený výtvor zničí. Netvor mu slibuje stejnou osamělost, jakou pociťuje on sám, a postupně zabíjí jeho manželku Alžbětu i přítele Clervala (v důsledku otřesu umírá i Viktorův otec).

Viktor přísahá, že bude netvora hledat, dokud se mu ho nepodaří zničit. Setkává se s námořníkem Robertem Waltonem a zavazuje ho dokončit přísahu. Viktor Frankenstein umírá. Netvor se poté rozhodne ukončit svůj život sám.

Jedné smutné listopadové noci jsem se dožil dokončení svých snah. S úzkostí, která téměř hraničila s agónií, naskládal jsem kolem sebe životodárné přístroje, abych mohl vdechnout jiskru života do neživé hmoty, která mi ležela u nohou. Byla jedna hodina po půlnoci, déšť bubnoval neutěšeně do oken a svíčka již dohořívala, když za posledního záblesku světla jsem spatřil, jak můj výtvor otevřel matně žluté oko. Jeho dech byl těžký a údy se mu křečovitě zmítaly.

Jak mám vylíčit své pocity při této úděsné události nebo jak popsat stvůru, kterou jsem s tak nesmírnými strázněmi a obtížemi vytvořil? Údy byly souměrné a rysy v obličeji jsem vybral tak, aby byly krásné. Krásné! Bože můj! Žlutá kůže sotva skryla soustavu svalů a žil, vlasy byly leskle černé, rozevláté, zuby bělostné jako perly, jenže tento lesk tvořil tím strašnější kontrast s vodovýma očima, které měly téměř stejnou barvu jako špinavé oční důlky, v nichž byly zasazeny, jako svraštělá pokožka a úzké zatrpklé rty.

(Kapitola 5 – okamžik oživení netvora)